Plemeno měsíce

Plemeno měsíce Červen je Frízký kůň

Původ a historie

Historie fríského koně sahá až 3000 let zpátky do minulosti. Své pojmenování dostal podle holandské provincie Friesland ležící v severním Holandsku. Tato část země je proslulá jejich chovem. Ve středověku byl fríský kůň oblíben rytíři především kvůli jeho síle a eleganci. V německém hřebčíně (Marbachu) používali fríské koně již od 17. století. Hřebec Romke 234 byl v 70. letech 20. století využíván také k regeneraci chovu starokladrubského vraníka u nás ve Slatiňanech.

I přes svoji výjimečnost fríský kůň téměř vyhynul. V roce 1913 zbyli ve Frísku pouze tři plemenní hřebci. Plemeno zachránila až druhá světová válka, kdy se museli holandští zemědělci vrátit ke koním. K další krizi v chovu fríských koní došlo v 60. letech minulého století. Byla však zažehnána a chov se poté rozšířil do celého světa. Svaz chovatelů, který byl založen již v roce 1879, dostal v roce 1954 titul „Královský".

Charakteristika

Fríští koně vynikají učenlivostí, výborným charakterem, mírnou, přátelskou povahou a elegancí.

Popis plemene

Dnešní fríský kůň je vždy vraník bez odznaků, v kohoutku měří klisny v průměru 156 cm a hřebci 163 cm. Je o něco menší a rychlejší než bývali jeho chladnokrevní předci. Přesto si zachoval sílu, odvahu a přívětivou povahu. Hlava je dlouhá a má inteligentní výraz. Krátké uši mají špičku zatočenou dovnitř. Hříva a ocas jsou dlouhé a husté a bývají často zvlněné. Tělo fríse je svalnaté a robustní, dobře stavěné s válcovitým trupem. Dominantou je vysoko nasazený krk a louplá záď. Typickým znakem plemene jsou nohy s rousy.

Chov

• Pro evropské podmínky udává tón plemenná kniha Friesch Paarden Stamboek (FPS) se sídlem v Drachtenu v Holandsku. Jsou zde registrováni plemenní hřebci i klisny. O zařazení rozhoduje jak exteriér (výška, typ, nohy a rámec), tak index příbuzenské plemenitby a výkonnostní faktory.

• Hříbě je většinou hodnoceno komisařem přímo z Holandska. Po třetím roce probíhá další exteriérová inspekce.

• V ČR příliš fríských koní zatím není. Často se spíše importují levná hříbata. V poslední době se však v importu objevují i velmi dobré kusy, které budou jistě přínosem. Pro české chovatele byla založena Asociace chovatelů fríských koní.

Využití

V minulosti se frísové využívali především jako koně rytířů, v zemědělství nebo v klusáckých dostizích. Pracovali také na venkově. Dnes je považujeme za koně reprezentativní, které vídáme především na přehlídkách. Díky své pohyblivosti a temperamentu jsou ceněni také v drezúře či při různých show v cirkusové manéži. Především jsou to ale koně kočároví, známí například z tradičních přehlídek, kde jsou zapřažení do dvoukolových vysokých vozíků zvaných „sjees". Vozatajci jsou při nich oblečeni do typických selských krojů. Dávno už jsou doby, kdy měl hlavní postavení v pohřebnictví.

Od roku 1986 zajišťuje spřežení fríských koní rozvážku zboží u jednoho z významných obchodních domů v Londýně.

Plemeno měsíce Květen je Shetlandský pony

Původ a historie

Shetlandský pony je pojmenován po Shetlandských ostrovech vzdálených asi 160 km na severovýchod od Skotska, ležících na stejné severní délce jako Grónsko. Nepříznivé severské podmínky a nekvalitní pastva tak daly vzniknout velice odolnému plemenu.

Původ shetlandského ponyho je neznámý, jisté je pouze to, že je na Shetlandských ostrovech chován už po mnohá staletí, možná již od doby bronzové.

Popis plemene

Shetlandský pony je nejmenší ze všech britských plemen. Postavou je malý, ale velmi silný - relativně jeden z nejsilnějších koní světa vzhledem ke své velikosti (unese v sedle klidně i dospělého muže). Ceněnou ochranou proti nepřízni počasí je jeho bohatá hříva, ohon a  také srst, která v zimě narůstá dvojnásobně hustá.

• Barva - základní zbarvení je vrané, běžní jsou i hnědáci, ryzáci a bělouši povoleni jsou také strakáči.

• Výška v kohoutku - v průměru kolem 102 cm; minishetland do 86 cm.

• Stavba těla - robustní, malý, podsaditý pony; malá hlava; široké čelo; tmavé oči; osobitý výraz; malé uši, široká huba s otevřenými nozdrami; mohutné, poměrně šikmé plece; krátký hřbet; svalnatá bedra,  široká, silná záď; tvrdá, dobře utvářená kopyta; bohatá hříva i ocas; hustá srst.

Mohou být tvrdohlaví, ale jsou inteligentní a reagují na správné vedení. Jejich chody jsou volné a rovné s charakteristickou vysokou akcí.

Chov a využití

Tento koník se vyváží do celého světa. Patrně nejvíce se jich chová v Nizozemsku, i když velmi početné chovy s vlastními plemennými knihami nalezneme v USA, Kanadě i ostatních evropských zemích. Využívá se i ke křížení. V Severní Americe ovlivnil společně s hackney ponym vznik amerického shetlanda, a s appaloosou zase vývoj amerického ponyho. V Argentině se shetland podílel na vzniku miniaturního plemene falabella.

Shetlandští ponyové v minulosti sloužili jako soumaři, tažní a důlní koně. V dnešní době nalezli své uplatnění v zápřeži, nebo jako jezdečtí ponyové pro děti. Můžeme je však spatřit i v cirkusech, veřejných parcích, či zoologických zahradách.

Zajímavosti

Poptávka po těchto ponících vzrostla zejména po roce 1847, kdy byla výnosem zakázána práce žen a dětí v uhelných dolech. Shetlandi se tak začali využívat jako důlní koně, speciálně pro tyto účely se začali šlechtit, vedle normálního typu, i koně větší a hrubší.

Plemeno měsíce Duben je Andaluský kůň

Původ a historie

Andaluský kůň patří mezi teplokrevná plemena. Společně s arabským plnokrevníkem a berberským koněm se podílel na vývoji světových plemen. Dlouhá staletí byl znám pod názvem španělský kůň, konečné jméno však dostal podle oblasti chovu, slunné Andalusie.

Pravý původ andaluského koně je poněkud nejasný. Je jisté, že plemeno vzniklo v jižním Španělsku, pravděpodobně křížením původních koní sorraia s koňmi muslimských nájezdníků - araby, ale především berberskými koňmi. Tímto spojením vzniklí koně byli nadále pečlivě šlechtěni kartuziánskými mnichy v chovných střediscích v Cordobě, Seville a obzvláště v klášteře Jerez de la Frontera, kde byla vyšlechtěna nejčistší forma andalusana.

Nadějně vznikající plemeno bylo málem zničeno pokusy křížit andalusany s těžkými koňmi za účelem získání mohutnějšího zvířete, tomu se naštěstí, právě díky pečlivé čistokrevné plemenitbě, kartuziánským mnichům podařilo zabránit.

Andaluský kůň, unikátní výsledek španělského chovu, se stal základem mnoha dalších plemen. Jeho přímými potomky jsou například lipicáni, mimořádný podíl měl andalusan také na vzniku kladrubského koně, španělská krev koluje také v žilách fríských koní, clevelandských koní nebo velšského coba. Mezi jeho příbuzné patří i lusitán a také mnoho amerických plemen je španělskou krví ovlivněno. Lze tedy říci, že andaluský kůň skutečně ovlivnil celý koňský svět.

Popis a charakteristika

Andalusan se pyšní příjemným zaobleným exteriérem. Má velice impozantní hlavu, často s jemným klabonosem a znaky (dědictví po berberském koni). Dalším výrazným rysem stavby těla je silný, jemně klenutý krk, mohutné plece a krátký rovný hřbet se silnou zádí a nízko posazeným ocasem. Kohoutková výška je většinou kolem 155 cm.

Nohy andaluského koně jsou štíhlé, čisté, s perfektním uspořádáním kloubů, silná stehna dokreslují dojem oblé zádi. Chody tohoto plemene jsou hrdé a vznosné, výrazné a předurčují andalusana pro vysokou školu.

Mezi obvyklá zbarvení těchto koní patří hnědáci a bělouši různých odstínů a kombinací, typická je například kombinace bílé srsti a tmavé hřívy. Také kvalita a vzhled žíní hřívy a ocasu dělá z andaluských koní tak výjimečné a impozantní plemeno, hříva a ocas jsou velmi bohaté, dlouhé a přirozeně výrazně zvlněné. U hřebců se hříva nechává dlouhá, klisnám bývá stříhána nakrátko, aby vynikla linie krku.

Plemeno se vyznačuje mírnou povahou, nepostrádá však temperament a odvahu. Koně jsou inteligentní, přátelští a ke svému majiteli či ošetřovateli jsou schopni vytvořit si poměrně přátelský vztah.

Využití

Andalusana lze označit za koně vysoké školy. Stejně jako většina plemen vyšlechtěných z jeho krve je vhodný pro vysokou drezuru. Nevyniká rychlostí, ale je houževnatý a vytrvalý. Kromě vysokých drezurních škol a barokního ježdění je využíván k zápřahu, práci s dobytkem a k tradičním španělským disciplinám (např. doma vaquera či doma classica), je také velmi oblíbeným plemenem pro corridu (býčí zápasy).

Ve středověku byli andalusani pro svůj mohutný impozantní exteriér velice žádáni evropskými panovníky a dodnes si můžeme andaluských koní všimnout například ve filmech, kde převážně nosí právě pány a dámy z nejvyšších tříd. Mezi filmaři jsou oblíbeni jak pro již zmiňovaný vzhled tak i pro mírnou povahu, inteligenci a učenlivou povahu.

Plemeno měsíce Březen je American Paint Horse

Původ a historie

Koně dorazili na americký kontinent roku 1519 spolu se španělskými dobyvateli.Byli mezi nimi snad i nejdávnější předci dnešního paint horse, barevného či strakatého koně. Během staletí se v Americe zdivočelí koně přirozeně a nerušeně křížili. Mezi divokými mustangy se tak zcela běžně objevovali i strakatě zbarvení předchůdci dnešního paint horse. Ti byli velmi oblíbení jak u indiánů, tak u bledých tváří, a to díky svým povahovým vlastnostem a fyzickým předpokladům, které z nich učinili nepostradatelné pomocníky při osidlování severní Ameriky, dokud je ovšem nevytlačil rozvoj techniky, který byl v Americe obzvláště bouřlivý a který také přinesl obecně známý důsledek radikálního úbytku koní.Kolem roku 1950 však zažívá paint horse určitou renesanci související se zvýšeným zájmem o koně vhodné pro westernové ježdění. V roce 1962, jako předpoklad vzniku samostatného plemene, byl v Texasu založen registr strakatých dobytkářských koní  American Paint Stock Horse Association (APSHA). V něm byli registrováni koně, jejichž předci byli quarteři nebo plnokrevníci, a kteří zároveň splňovali požadavky na tělesnou stavbu. V roce 1965 se APSHA sloučila s American Paint Quarter Horse Association (APQHA), v níž byli evidováni quarteři, kteří nemohli být zapsáni v regulérním registru quarterů pro nežádoucí bílé zbarvení. Tím vznikla American Paint Horse Association (APHA), organizace, která vede plemennou knihu paint horse a celosvětově zastřešuje jeho chov.

Popis plemene

Základním požadavkem na tělesnou stavbu paint horse je ten, že musí mít dobytkářský ráz, což předpokládá především silnou, odolnou kostru a stejně tak silné a odolné svaly. Tělo je proto u paint horse kompaktní, s krátkým hřbetem a méně výrazným kohoutkem. Hlava je krátká, žuchvy jsou velké a uši malé. Charakteristická je výrazně osvalená hruď a také mohutná záď. Zádní končetiny jsou silné, ale suché. Kohoutková výška se pohybuje v rozmezí 145 až 162 cm. Paint horse se může vyskytovat ve všech barevných odstínech. Požadováno je ale zbarvení kontrastní, základním požadavkem je minimálně alespoň jedna barevná skvrna, mimo klasické odznaky na hlavě nebo končetinách, s průměrem nejméně pět centimetrů.

Charakteristika

Paint horse je stále populárnějším plemenem, které je ale atraktivní nejen pro své zbarvení. Při jeho chovu je totiž kladen i velký důraz na povahu, ta je klidná a mírná, ale přitom paint horse zůstává silným a odolným koněm. Speciální vlastností je pak vytříbený smysl pro práci s dobytkem, tzv. cow sense, díky kterému je a byl paint horse i velmi spolehlivým pracovním koněm.

Využití

Paint horse je původně kůň dobytkářského typu,v minulosti se využíval výhradně pro práci na dobytkářských farmách. Jeho dnešní využití je ale pochopitelně mnohem širší, i když se při práci s dobytkem uplatňuje i v současné době. Paint horse je všestranným koněm, využitelným v nejrůznějších odvětvích jezdeckého sportu, ale stejně tak je i pro svou přátelskou povahu oblíbeným rodinným koněm. Zvláště výrazně se pak uplatňuje ve westernovém ježdění.

Plemeno měsíce Únor je Českomoravský belgik

Původ a historie

Českomoravský belgický kůň je plemeno šlechtěné v Čechách a na Moravě z dovezených koní zhruba od roku 1880. Základ chovu pochází z mohutných belgických koní přivezených v závěru 19. a na začátku 20. století. Od třicátých let minulého století dovoz ustal a chladnokrevný kůň byl šlechtěn z vlastních zdrojů. V domácích podmínkách došlo ke změnám tělesné stavby, přimísily se také geny koní norických. Vznikl „český chladnokrevník", na Moravě „moravský chladnokrevník" s větší ušlechtilostí a lepší harmonií tělesné stavby. Oba typy se, při ustanovení plemenné knihy pro českomoravského belgického koně, spojily.

Chov ČMB v současnosti

Českomoravský Belgik je nejstarším plemenem u náschovaným v takovém množství bez významného použití cizích plemen více jak 70 let. Nyní záleží na chovatelích, zda pro příští generace uchovají tyto koně takové, jaké je převzali od svých předků. Právě mezi nimi však stále zůstává o ČMB velký zájem i přesto, že v hlavní plemenné knize je v současné době pouze 160 chovných klisen. Plemennou knihu vede od roku 1995 Asociace svazů chovatelů koní České republiky.

Plemenné znaky

Průměrné tělesné rozměry koní v současné populaci ČMB:

U hřebců - 162, 202 a 24,5 cm (výška v kohoutku, obvod hrudy, obvod holeně).

U klisen - 159, 203 a 23 cm.

V populaci ČMB je 84% ryzáků, 12% hnědáků a 3% vraníků.

Výžehy plemenné příslušnost B (levé stehno).

Českomoravský belgik se výrazně liší od typů ostatních belgických plemen chladnokrevných koní. Je typově lehčí, bez přehnané robustnosti, velmi pohyblivý s výraznými chody a relativně ušlechtilý. Výkonnostně je ČMB velmi spolehlivý i v maximálním nároku na tažnou sílu. Zároveň je výborně ovladatelný. Má menší ušlechtilou hlavu s živým okem a kratší, vysoko nasazený svalnatý krk.  

Využití

Díky své mohutnosti, ranosti a dobré ovladatelnosti je velmi dobře využitelný zvláště v těžkém tahu. Větší náročnost na kvalitu výživy jej předurčuje do příznivějších přírodních a klimatických podmínek. Českomoravský belgický kůň je dobře využitelný v podmínkách ekologického zemědělství a agroturistiky, kde je ceněn jeho dobrý charakter, ovladatelnost a harmonický a ušlechtilý zevnějšek.